Pracovní stoly úspěšných: Václav Cílek

Když jsem začal sérii rozhovorů „Pracovní stoly úspěšných“, chtěl jsem nahlédnout do míst, kde vznikají myšlenky a činy, které formují naše názory. Zajímá mě, jak prostředí ovlivňuje člověka – co lidé kolem sebe potřebují, aby mohli tvořit, rozhodovat, přemýšlet. Když jsem oslovil geologa a spisovatele Václava Cílka, tušil jsem, že jeho odpovědi nebudou obyčejné. A nemýlil jsem se.

Václave, co pro Vás osobně znamená pracovní stůl?

Je to místo, kde se pracuje.

Pan Cílek odpovídá přesně tak, jaký je – pragmaticky, věcně, bez potřeby stylizace.

Jak byste popsal atmosféru svého pracovního prostředí/kanceláře?

Je klidná a dělná a obsahuje v sobě prvek soustředění na jednu činnost

Máte na pracovním stole nebo v jeho blízkosti předměty, které Vás při práci inspirují či připomínají Vaše hodnoty?

Na stole mám vždycky nějaké předměty, tužky, kameny, kousky dřeva, nůž. Nic z toho mi nepřipomíná ani moje hodnoty, ani mně neinspiruje, prostě to tam je.

Tohle je muž, který nepotřebuje „dekorace“, protože jeho svět inspirace je jinde – v přírodě, v přemýšlení, v klidu.

Máte nějaký „rituál“ spojený s usedáním ke stolu, který Vám pomáhá dostat se do pracovní/tvůrčí nálady?

Zapnu počítač, to mi vždycky pomůže.

Odpověď tvrdého racionalisty, který si nepotrpí na rituály.

Je něco, co by na Vašem stole nikdy nesmělo chybět?

|eště tomu počítači ještě potřebuji obrazovku a klávesnici, bez ní jsem úplně vyřízený.

Zatímco jiní potřebuji na stole především diář, pan Cílek nikoliv, přičemž odpovídá s lehkou dávkou sarkasmu.

Kdybyste si měl představit bronzovou sošku nějaké významné osobnosti na svém stole – koho byste zvolil a proč?

Já bych si tam takovou věc vůbec nedal a ještě navíc z bronzu!  Z kovových věcí mívám na stole baterku, snesu starý šroubovák a jednou jsem tam měl docela dlouho nůžky na plech.

Jakmile je v otázce náznak „vznešenosti“, je třeba situaci „uzemnit“. V životě pana Cílka není prostor pro sentiment.

Václav Cílek je člověk, který má vztah k přirozenosti, funkčnosti a zemitosti. Nemá potřebu estetizovat věci a inspiraci nehledá ve věcech, ale v samotné přítomnosti, práci a tichu. V jeho myšlení je přírodní materiál živý, zatímco bronz pro něj působí pravděpodobně studeně, uměle, odtrženě od země. Jeho odpovědi jsou pravdivé, klidné, zakotvené v zemi. Rozhovor s Václavem Cílkem mně ukázal, že každý máme svůj způsob, jak hledáme klid a inspiraci. Někdo v tichu a prázdnotě. Jiný v pohledu na bronzovou tvář člověka, který měnil svět. Obojí je cesta.