Skutečné umění nepotřebuje tlumočníka

Abstraktní umění je pro mě zvláštním fenoménem. Ne snad proto, že by vybočovalo za hranice chápaní – umění to dělá odjakživa. Ani ne proto, že by vzdorovalo tradičnímu řádu – i to je mu vlastní. Ale proto, že v sobě často nenese jasnou myšlenku, která by obstála sama o sobě. Jako by abstraktní tvorba nebyla výpovědí, ale otázkou – a divák měl být tím, kdo přinese odpověď.

Jenže umění nemá být hádanka. Nemá se schovávat a nechat za sebe mluvit druhé. Nemá být prázdné a čekat, co do něj dosadí divák. Umění má promlouvat. Má stát pevně a nést jasnou zkušenost, myšlenku, tvar nebo výraz, který má sílu i bez výkladu. Právě zde pro mě vzniká hlavní problém s abstrakcí: bez doprovodných slov mnohdy nedává smysl.

Často se setkáme s tím, že autor u abstraktního díla přistoupí a začne mluvit. Řekne, co v tom máme vidět. Co tím chtěl říct. Jaké emoce se v díle nacházejí, co která barva nebo tah znamená. A najednou dílo ožije. Ale ne proto, že ožilo samo – ožilo slovy jeho autora. Tímto přístupem se však z umění stává pouhý nosič výkladu.

Když odebereme slova, co zůstane? Často jen pouhá barva, skvrna, linky, hmota – a každý v tom uvidí něco jiného, dokud nepromluví autor díla. A právě v tom je pro mě slabost abstraktního umění. Není jasné. Není vyjádřením, ale výzvou k tomu, abychom tam viděli přesně to, co vidět máme.

Není těžké malovat bez tvaru. Není těžké vytvářet díla, která nemají strukturu ani záměr. Těžké je tvořit přesně, vědomě, s formou a výpovědí. Proto mám někdy dojem, že se za abstrakcí může snadno skrýt neschopnost nebo absence dovednosti. Bez techniky, bez tvaru, bez kompozice. A přesto se často právě tato díla vystavují jako výjimečná – jen díky tomu, že autor přidal květnatý komentář. Jinými slovy: význam díla vzniká až dodatečně, uměle.

Obhájci abstrakce tvrdí, že právě v této svobodě spočívá její síla – že každý v ní může vidět něco jiného. Ale co když právě to je její největší slabina? Co když to, že každý v ní vidí něco jiného, znamená ve skutečnosti jen to, že v ní není nic pevného? Že je to plátno, na které si promítáme předem vyřčené představy, protože samo o sobě nám nic neříká?

Nechci tvrdit, že každé abstraktní dílo je bezcenné. Jen se mi zdá, že hodnotu u abstraktních děl určuje až doprovodný komentář, nikoliv dílo samotné. Síla umění tkví v tom, že umí mluvit samo za sebe.